1.5. Buutsagaan – Altaj, lásky čas a neb třetí den v poušti

Publikováno v From Malaysia back to mom | 0

Krásné ráno nás brzy vyhnalo ven. Během noci k nám opět přišel na návštěvu písek. Za co vezmu, z toho se sype jemňounký písek. Na vyprášení už rezignujeme, házíme vše do kufrů a jedeme. Prvních 160 km je plavba v písku. Krásné panorama pohoří Altaj nás provázelo celé dopoledne. Po obědě máme fatamorganu. Uprostřed ničeho začíná asfaltka. Krásná, nová s čárami a svodidly. Pomalu k ní dojíždíme a pořád pochybujeme. Je to asfalt. Bez známky logiky zde z písku začíná silnice. Slavíme s místním domorodcem a mizíme na západ. Cesta do Altaje je brnkačka. Na obědě začínáme předělávat náš plán v domění, že asfalt přeci musí vést až na hranice. Vidle do našich plánů hází pláň s pískem hned za městem. Cesta se změní ve vlnitý plech. Potkáváme kolegu z Ruska, který nám potvrzuje, že cesta už nebude lepší až do Ruska. Náčelník nasazuje svůj oblíbený styl “ když to nejde silou, jde to větší silou“. Mastíme sedmdesátkou přes roletu. Na naše výtky, že ho moc valí, argumentuje, že jet rychle nebo pomalu je jakoby stejný. Na konci diskuse se z Aleše začudí a jeho stroj začne dýmit. Snažíme se zastavit, Aleš už stojí a běhá okolo hořícího stroje. “ Házej na to písek!“ Huláká Dezi a proskáče těsně vedle mě. Aleš začíná metat pískové salvy. Materiálu tu je dost, takže během chvilky je po požáru. Sbíháme se okolo a snažíme se identifikovat zdroj ohně. Všechno je od oleje. První doměnka o závadě na motoru je díky bohu lichá. Při další oblhlídce, aby toho nebylo málo, si BMW hlasitě odfoukne a vypustí přední duši. “ Co to je?!“ Rozčiluje se náčelník a hledá viníka. Zrcadlo tu opět není, tak je pátrání hned ukončeno. Olej vytekl z tlumiče, který už nevydržel hopsání svého majitele. První jdeme řešit duši, tu si myslíme, že zvládneme v pohodě. Ven jde duše ztuha. Nevydržela to minulá záplata. Hned ji měníme a s razancí ji tlačíme zpět do kola. Za 20 minut je vše v cajku a my začínáme foukat naším čínským kompresorem. Cirkus Fullgaso právě začíná. Kompresor nefuní. Přikládáme to písku a děláme jeho rozborku.

Kluci staví projíždějící vojenský zil. Řidič tahá hadici, trápí zila do červeného a funí do našeho kola kubíky čerstvého vzduchu. Kolo nic. Naši bratři nám naznačují, že tam musí být ještě díra. Ok, sundaváme pneumatiku a hledáme. Díry jsou hned tři. Všechny jsme nadělali montpákami při minulém kvapíku. Zrcadlo není, viníka ani nehledáme. Začíná dost foukat, všude lítá písek. Já s Dezim a četařem ze zilu lepíme jednu záplatu za druhou. Lítající písek je všude. Nedbáme a cpeme duši do gumy. Není čas ztrácet čas. To už to nervově nevydržel četař se svou četou, naskákali do Zilu a foukli pryč. Vlastík z obavy osamocení skáče pod kola projíždějícímu UAZU. Osádka vozu, ostřílení mongolští pastevci, zkoumají naše působení na přední kolo. Když vidí lesík záplat, prodávají nám další a mizí. Začíná se stmívat. Náčelník propadl depresi, my mistni vodce. Já s Dezim se ještě dvakrát kousneme do rtu a děláme rozborku a sborku kola. Postupně odcházejí všechny záplaty z odpolední show. Je večer. Kolo je zase prázdný, tlumič taky, vítr se obrátil o devadesát stupňů, takže snažení kluků s našimi stany je vniveč a nám místní bouře skládá do stanů jednu lopatku písku za druhou. Krom náčelníka, který v poušti nenašel strom a radši šel spát, je nálada výborná.

Za příjemného aldente křupání usínáme na našich pískovištích. Aspoň to netlačí.