Ráno pro změnu fouká. Vylézám z pískoviště do pískoviště. S Dezim si dáváme cvičně rozborku Alešového kola. Taháme náš největší trumf. Záplatu velikosti kapsy Helenky Růžičkové. Ke každému kroku přistupujeme s chirurgickou přesností. Pomalu ukládáme duši do kola. Něžně nasazujeme montpáky a uzavíráme potížistu do futrálu. Je to. Pomodlíme se a pustíme náš sójový kompresor. Jedna, dvě, tři atmosféry. Guma zaskočí a je klid. Gestem z A je to uzavíráme další kapitolu Full Gas – jak jsme se naučili lepit duši. Jak říkají naši tátové, práce kvapná málo platná. Holt jsme ještě moc mladí na jejich rozvážnost. A jak jsme se shodli – je to dobře! Druhý problém, který nás čeká, je Alešův tlumič. Opravit nejde. Rozebíráme si tedy aspoň Alešovu batožinu a doufáme, že se jeho péro pochlapí ( rozumněj pružina okolo tlumiče ). Kolona se dává do pohybu. Po prvních sto metrech, to vypadá na mořskou nemoc. Vidím jen Alešovu kebuli, která lítá v pravidelném rytmu nahoru dolu. Alešova přezdívka z Číny panda bere za své. Střídá jí ne méně oblíbené zvířátko – slipy, pardon Skipi. Máme za sebou prvních sto kilometrů a Aleš má ruce jak orangután. Po opuštění stroje taky tak chodí. Škoda, že nemáme banán. Po krátké svačině pokračujeme v krasojízdě. Vlastíkovi se z Alešova houpání dělá blbě, tak se odklání na vedlejší pistu a mizí za kopcem. Dlouho není vidět, ale slyšet jo. “ Ležím, ležím!“ Popisuje doktor situaci za kopcem. Obracíme a jedeme ho hledat. Z hlasu je znát, že je v pohodě. A opravdu. Za kopcem si Vlastík na pískovišti hraje s motorkou. “ Nesmím jezdit jinou stopu, pak to takhle dopadá!“ Po 50 km se doktorovi zasteskne po hraní a situace se opakuje. “ Ležím, ležím!“ Doktor na pískovišti. “ Nesmím jezdit takhle blízko za vámi, pak to takhle dopadá!“ Po 50 km je konečně kus asfaltu. Děláme malou oslavu, Vlastík zamáčkne slzu nad ztrátou svého dětství a jedeme dál. Ve městě Khovd doplňujeme zásoby a posunujeme se opět do písku, kde chceme přespat. Za městem nás však zastaví nevídaná scenérie. Řeka, stromy a tráva. Zelená tráva!!! Je rozhodnuto, spát budeme tady. Našlapujeme po trávě jako malé děti. Je to měkký a svěží. Poslední závan vegetace jsme zažili naposled před deseti dny. Válíme se a pozorujeme šumějící bystřinku. Naší pohodu protrhnou až místní dva borci, kteří chtějí svým paštikám dokázat, že s letitým mercedesem to opravdu umí. Řadí jedna, dvě, tři a řítí se do vody, kde také zůstávají. Vyprošťování mně trochu připomíná naše lepení duše.
Po celodenní bitvě nám nedělá problém zavřít víka. Za ševelení stromů a říčky padáme do říše snů.