Po včerejší večeři s krajánky vstáváme až v poledne. Loučíme se s našim mongolským přítelem Patrikem, který se o nás vzorně dva dny staral. Ještě nezbytné fotografování na náměstí a jedeme vstříc dobrodružství. Čeká nás více jak 1500 km pouští Gobi a to cestou necestou. Po první zastávce za Ulaanbaatarem, kde jsme přechrupli, je pořád asfalt. Náčelník už začíná naříkat, že jeho oblíbený offroad není ani v Mongolsku. Vypadá to slibně. Prvních 500 km je cesta jako cumel. Sice nám prší, tady prý dvakrát do roka, máme kliku, ale pořád lepší než písek. Dorážíme do ospalého městečka Bajanchongor. Po dobrém obědě pokračujeme na jih. Hned za městem se s námi nadobro loučí asfalt. Náčelník má dětinskou radost a bere za heft. Po 40 km jeho stroj poprvé vypustí duši. Dezi se vzteká, že mu svou neopatrnou jízdou připravil práci. Nová guma jde dolů ztuha. Celá oprava nám trvá přes hodinu a to se začíná stmívat. Parkujeme tedy mezi kopečky, stavíme stany a po večeři valíme do spacáku. Už je pěkná kosa, tak se máme v noci na co těšit.
