7.4. Luang Prabang – Čína

Publikováno v From Malaysia back to mom | 0

Vyrážíme po osmé. Na hranice to máme 300 km a po 11 nás tam čeká náš průvodce Jimmy s řidičem. Prvních pár kilometrů to vypadá na snadnou práci. Pak se situace mění, nejdřív dává pa asfalt, pak cesta. 150 km bojujeme, jedeme krokem. Předpokládaný příjezd posunujeme na odpoledne. Zbylých 150 se asfalt sice vrací, ale rovinu, abys pohledal. Okolo 16.00 dorážíme na Laoskou hranici, kde to jde kupodivu hladce. Mám několik sms, že Číňané jsou nervózní, neb v pět zavírají. To bude hoňka. Na to, že nám slibovali dva dny na hranicích, tomu moc nerozumíme. K majestátní bráně do Říše středu dorazíme o půl páté. Zmatení celníci nevědí, co s námi. Volám Jimma, ten slibuje, že do pár minut je u nás. Trvá to. Celníci k nám postupně chodí a snaží se nám ukázat, že dnes už ne, ať jdeme pryč z budovy. My děláme, že nerozumíme a když už jsou gesta jasná, že nevidíme. Zase volám Jimma, pro změnu nebere. Dělám, že s někým mluvím, abych uklidnil dotírající celnici. Je tu!!! Hallo přikvačí mladý sympaťák. Celníci se na něho sesypou a chtějí nás už dostat ven. Jimmy někam volá, předává telefon a světe div se. Mávnutím kouzelného proutku se svět rozáří. Dva celníci nás doprovází ke stolku s formuláři. Pomáhají nám vše vyplnit za velké pomoci od Jimmyho. S papíry nás vedou k přepážce, kde už čeká další nastartovaný oficír. Zjevně už chtěl jít domů, ale vyšší moc zasáhla. “ Keep line, keep line!“ Snaží se podpořit svou důležitost a nás zbylé tři nutí do zástupu. Je to vtipný. Prázdná hala, pět celníků, jeden špinavý motorkář u přepážky a zbylí tři o dva metry dál ve spořádaném špacíru. Jdu na řadu a podávám mu pas. Nasazuji úsměv “ ano, ano to jsem já“ a hned druhý “ ty jsi tak hodný celníku náš“, střídá třetí “ co bych tu asi tak provedl“. Moc se mi to nedaří a má fotka v saku vůbec nesedí s realitou mé měsíc neudržované tváře. Bejbl si mě měří a střílí jedinou otázku. “ Jak tu dlouho budete? Jen 17 dní.“ Snažím se o co největší bagatelizaci toho čísla. Ještě jednou koukne, pak vezme beranidlo a prdne ho tam. Kluci projdou taky, tak můžeme na kontrolu strojů. Je dávno po zavíračce, takže i paní v naduté pionýrské košili všemi směry, chce mít proces co nejdřív za sebou. Kontroluje naše win a je hotovo. Neuvěřitelné se stává skutkem. Jsme v Číně na našich milovaných strojích. Ba co víc, trvalo to jen hoďku. Jimmy nás žene do sedel a máme ho následovat. Zadek jeho buicku nám teď bude pár dní ukazkovat směr cesty. „Copak asi bude dělat náčelník?“ Pokládám otázku do našeho intercomového éteru. Dezi má jasno. “ Chodit pro pivo!“ Alešovi se to kupodivu nezamlouvá, neb má už dva dny hnačku a pivo by nosil jen nám. Jedeme za našim novým lodivodem, který miluje předpisy. Není na silnici nařízení, který by nesplnil. To teda bude bitva. Hned začínáme spřádat plány, co s tím provedem. Na hotel dorazíme za tmy. Dáme véču, která mě a náčelníka upoutá na několik hodin na záchod bez zachodu. Když tady člověk upadne, tak nejen že má otřes mozku, ale ještě zlomenou nohu, kterou mu z té díry musí vytáhnout hasiči. Zítra nás čeká udělání čínského řidičáku a technická motorek. Bez toho nesmíme dál. Máme se na co těšit.