Když si představíte strávit s někým 3 měsíce na cestách, asi si řeknete, že to nejde, že se s tím někým pozabíjíte. Já mám to štěstí, že nejezdím s někým, ale s FullGas. I když to byla naše nejdelší štreka, je to stejné jako roky předtím. Spousta dřiny, vedra, pak zas zimy, smradu ( hlavně z nás ), únavy….ale hlavně kopec tolerance, kamarádství, ochoty si pomoci a legrace a vždy zkušenost a kus ponaučení pro sebe do příště. I když si teď od kluků rád na chvíli odpočinu ( zejména co se týče zvukových a pachových projevů 🙂 ), vím, že za pár dní zas začnu pročítat cestopisy a koukat do mapy, kam to zas příště vyrazíme, protože s nimi….kamkoliv. Tak se máte zas snad na co těšit
Zároveň bych rád poděkoval své úžasné rodině, bez jejíž podpory a tolerance bych se na takovou cestu nikdy vydat nemohl. Díky holky 🙂
Aleš
Stále nemohu uvěřit, že jsme to dokázali. Vysněna a dlouho připravovaná cesta je za námi. Musim uznat, že mi to nepřišlo nijak těžké a složité. Bude to asi tím, že jsme měli velkou dávku štěsti, protože bylo několik situaci, kdy jsme mohli předčasne skončit. Například v Malaisii ve měste Satun při nedorozuměni s místni policii.Pak několikrát v nepřehledném a nebezpečném provozu v Číne, po technickych probleméch na Alešove a moji motorce.Naposled mohl být konec při nočnim průjezdu Moskvou, kdy asi opilý moskvan málem přejel Vlastika a protože je to doktor, byl by určite konec, minimalne pro nej :-).
Dalším důvodem mého pocitu snadnosti z této cesty, je parta, se kterou jsem cestu mohl absolvovat. Asi jsme se dlouho hledali, ale to je jedno…Důlezite je, že jsme se našli!! Mě jako mechanika vůbec neotravovali technickými pseudoproblémy. A když náhodou nějaký problém byl, nechali si vysvětlit, že o nic nejde :-).Diky kluci!!
Co se týka zemí, které jsme cestou navštívili, největší dojem na mne udělala Kambodža, Mongolsko a východní část Ruska. Celou cestu jsme potkávakli super lidi, kteří byli ochotni vždy pomoci nebo nás nakrmit. Jedinou vyjímkou bylo město Luang Prabang v Thaisku, kde nás okradli.
Můj největši dík patří dvěma lidem, bez kterých bych na tuto cestu nemohl nikdy vyjet. Bez chápajíci a trpělivé manželky, bych nikam nejel. Ještě, že všechny ženský nejsou stejný!!! Diky Ivusko! Druhým a ne méně důležitým člověkem je můj kamárad Petr, který se staral o vše potřebné, když jsem byl pryč. Bez něj, bych mohl jet tak akorat na Lipno :-)). Snad ti to budu moci někdy oplatit, diky!
Jsem rád, že jsem u toho mohl být a doufám, že až pojedeme na dalši naplánovanou cestu, bude to ve stejné sestavě!
FULL GAS!!
Jiří
Když cesta znamená cíl. Lehce se to píše, hůř se to žije. Když jsme poprvé debatovali nad myšlenkou přejet Asii, byla to spíše sranda. Dnes je to realita. K cestování jsou zapotřebí samozřejmě peníze a také čas. To první má spousta lidí okolo nás. S časem je to už složitější, ale najít ho umí také mnoho z nás. Nejduležitější pro takovou cestu je ale vůle. Vůle přetavit myšlenku v realitu. My máme to štěstí, že naše dětské duše tuto vůli mají. A já mám tu kliku, že jsem potkal podobné blázny, jako jsem já. Samotný bych asi nikdy na tak dlouhou cestu nevyrazil.
Každý neobvyklý zážitek nás posunuje o kus dál. A mě naše cesta posunula. Posunula v trpělivosti a pokoře. V záplavě zemí, lidí a zážitků jsem opět poznal, jak jsme my pozemšťané prťaví. Jsem rád, že jsem měl tu možnost. Díky za ní patří hlavně mé ženě a rodině. A taky klukům, kteří si umí dělat srandu kdykoliv z čehokoliv.
Pokud Vám tedy mohu poradit, udělejte to, po čem dlouho toužíte. Nepřemýšlejte, proč to nejde. Hledejte cestu, kudy to jde.
Jakub
Byla a vlastne jeste porad je super jizda. To se neda popsat to se musi zazit. Abych tohle mohl psat musim podekovat svoji rodine a rodicum. Diky byl to vejlet, kterej je jednou za zivot. Diky taky tem trem blbounum, kteri me zase vzali s sebou v domeni, ze jsem doktor. Videli jsme a zazili hodne veci. Prekvapili nas mnozi lide a nekdy i my sami.
Zvykejte si konat to, na co si netroufate.
Vlastik