Na snídani sníme všechny buchty hotelu. Ostatní se nedá jíst. Dnes opuštíme Sečuán, oblast, kde všechno pálí. Včera jsme přemluvili naše průvodce, že zkusíme najet na dálnici i když je to zákonem zapovězeno. Svolili pod podmínkou, že pojedeme první a případné následky jdou na naše futro. První možnou odbočujeme na dálnici u mýtné budky, nasazujeme nevinný úsměv a preventivně děkujeme a nezastavujeme. První tedy dobrá. Na druhé bráně je situace složitější. První bereme úplně pravou, ale tam běží orgán. Ostře točíme vlevo, kde už negativně mává další orgán. Až ve středu obsluha brány zjišťuje, že nebrzdíme a kvapně otvírá bránu. Oba negativní orgány nás chtějí dohonit, ale očividně nemají natrénováno. Bereme za plyn a jsme pryč. Máme radost, neb cesta dostává úplně jiný rozměr. Pokud vše klapne, dojedeme do cíle ještě za světla. Na první pumpě stavíme a čekáme na kluky. Doušek kávy nám po chvíli kazí modročervené majáky, které na kávu asi nepřijely. Orgáni se rojí ze všech stran. Začíná ruční komunikace. Při jejich jasné gestikulaci, že tudy nesmíme, udiveně kroutíme hlavou a meleme pořád do kola jméno našeho cílového města. To už přijíždějí kluci se širokými úsměvy a palci nahoru. Když však v chumlu místních spatří orgánů čepice, dobrá nálada je ta tam. Policajti jsou nekompromisní. Máme se vrátit na poslední sjezd, kam nás doprovodí a budeme to řešit tam. Naš alegorický konvoj se dá do pohybu. První jede Jimmy s Leem, pak my a pak světelná show v podání dálniční policie. Na sjezdu nás všechny odstaví bokem a něco řeší s Jimmym. Aleš hledá cestu, jak z toho ven a načíná komunikaci. “ Můžu já foto s tebou?“ Policajt kouká jak vrána, ale bodrý úsměv Aleše a jeho chapadla ho nakonec přesvědčí. U první fotky je příslušník ještě nejistý, u druhé a třetí se už přidávají i ostatní jeho kolegové. Nakonec děláme skupinové foto a plácáme se po ramenou. Právník pro tentokrát nebude třeba a jak řekl Dezi, „máme kámoše u dálniční policie a to se pro příště hodí“. Na státovce to moc neubíhá. Rozruch přináší až výročí Alešové milé, která právě natočila padesát tisíc. Musíme před ní smeknout! Takovýho divocha v sedle by zvládla málokterá. Vytahujeme poslední lok ferneta, který nám vydržel přesně měsíc. Náš kolega z Plzně ještě naposledy inhaluje z prázdné petky a pak jí dá sbohem. Kde se vzal tu se vzal místní motorkářský gang. Hned staví a chtějí se fotit. Náčelník chce hned rozjet dialog a vrhá se do své plynulé angličtiny. V radosti ze svých znalostí nedbá našich výzev a hustí do našich kolegů další informace. To, že jsou hluchoněmí, zjišťuje až při focení. Po vřelém rozloučení se pouštíme do dalšího dobrodružství. Od našeho posledního zadržení jsme ujeli už 80 km. Usoudili jsme, že by byla velká náhoda potkat na dálnici ty samý příslušníky. První možnou odbočujeme na nájezd dálnice. Na mýtnici vybíhají dva obsluhující a rezolutně nás odmítají pustit dál. Aleš jim znakovou řečí vysvětluje, jak by se to dalo řešit. “ Hele, ty uděláš takhle“, křečovitě zavře oči, “ no a my uděláme takhle“, ukazuje jak profrkneme kolem závory. Asi nejsou na srandu. Závoru nezvednou a k tomu nás vyhání. Zkoušíme to ještě dvakrát a nic. Jak se později ukázalo v Pekingu, málo jsme tlačili na pilu. Dostáváme se zpět do hor, kde začíná zase ruleta. V zatáčkách není jen olej a písek, ale i zabetonované oblázky velikosti pěsti, které mají asi zpomalovat projíždějící kamiony. U nás záměr silničářů klapnul, některé zákruty procházíme skoro pěšky. Začíná se stmívat. Cesta nabrala na kráse. Projíždníme nádhernými kaňony s říčkou uprostřed. Jedna z nejhezčích scenérií nám mizí ve tmě a my jedeme na slepici. Máto také své výhody. Už nemusíme řešit, co je právě na silnici. Do údolí dojíždíme po 8 a musíme počkat na kluky, kteří nám za tmy dělají razící štít do zdejší nebezpečné dopravy. Na dalších 120 km vyrážíme tedy v koloně. Silnice se ztrácí hned za městem, kde začíná tankodrom plný kamionů a ostatní dopravní havěti. Kdo má světla, svítí dálkovými. Ostatní jedou po tmě. Je to loterie, kdo koho trefí. Jedeme strašně pomalu. Kamiony mají na masce halogeny ze stadionů, takže sem tam vůbec nevidíme. Je jedenáct v noci a my jsme už 15 hodin v sedle. Aby nebylo málo, Leo zkouší zkratky, což nás posílá do úplného marastu. Na hotel přijíždíme o půl dvanácté. Jdeme hned do pelechu. Zítra nás čeká terakotová armáda.
