Ráno vyjíždíme po šesté. Leovi už , tak brázdíme státovky. Doprava opět dře, tak to jde ztuha. Ke všemu míjíme tu správnou odbočku a dáváme si jedno pohoří navíc. Ke zdi přijíždíme po čtyřech hodinách, kde na nás chlapci prý už dvě hodiny čekají. Hrdinové, jeli po dálnici, která má u cíle chvíli místo svodidel kus Čínský zdi. To se to odbočuje. Na parkovišti jsme zase celebrity. Nedbají ani naší nahoty při převlékání. Čínská zeď je majestátní. Po obou stranách pohoří se vine nekonečný had schodů a pěšin na koruně velkolepé zdi. V největší slávě měla až 10 tisíc km. Dnes je zachováno „pouze“ tisíc kilometrů. Jdeme je tedy prozkoumat. První strážní věž je sranda. Druhá a třetí je už trochu záhul. Čtvrtou a pátou zdolávají někteří z nás se sebezapřením. Aleše má štěstí, na vrchol ho vyvezla místní mladá lanovka. Výhled je tu nádherný. Neměli to ti nájezdníci snadné. Přes zeď se někde dostat mohli, ale bez koně, což v místním měřítku je velký handicup. Dole nás zase čeká náš fun club. Všechno si musí poťukat, omakat a hlavně si s námi popovídat ve svém mateřském jazyku, což nám nedělá problémy. Děláme poslední fotky, jednu i s naší krajankou Martou z Kanady. Je hezké slyšet po dlouhé době češtinu. Blíží se bouře, musíme pryč. Jimmy s Leem prý už ví, kde dnes spíme a neomylně nás vedou k hotelu. Parkujeme před rozumným hotýlkem kousek od metra. Cena osm stovek našich za pokoj je pro tuto lokalitu úžasná. Bereme. Při vybalování našich svršků nám Jimmy posouvá nepřijemnou novinu. Tento hotel má zákaz přijímání cizinců. Ptáme se, co to znamená. Hotely bez hvězd prý nesmí ubytovávat cizince. Pro nás jsou hvězdičkové, samozřejmě o poznání dražší. Chudák Marx, tak na ně spoléhal a oni takhle! Tohle v manifestu nebylo soudruzi!!! Jimmy sehnal hotel s hvězdičkou, tak můžeme bydlet. Odpoledne jdeme nakupovat ukradené věci v Laosu. Jimmy nás bere do největšího obchodu s nářadím v kraji. Jiný kraj, jiný mrav. Budova je obří, ale uvnitř je blešák se vším možným. Každý prodává, co našel. Až v zadní části nacházíme svíčák a zbytek potřebností. Ještě nám chybí bunda pro Deziho. Jimmy to ví už 15 dní, během nichž nám tvrdil, že to v Pekingu zařídí. Teď jsme tu a krčí rameny. To je však červený hadr pro Deziho. Začne křičet a chodit v kruhu. Adrenalin má pravděpodobně vliv na jeho znalosti. Plynulou angličtinou, po lopatě, vysvětluje přepadlému Jimmymu, proč je pitomec. Jimmy se snaží o drobnou reakci, ale Dezi přikládá další sprchu, teď už v esperantu. “ Ten dejs jů nau it end nau…( mávne rukama okolo) ..hovno!!!“ Jimmy jen mrká a zkouší nás brát do další tržnice. Dezi mu dá další šanci. Ještě jsme nejedli a je skoro pět. Běžíme, neb v pět také zavírají. Já s Alešem zabavujeme rikšu i s rikšákem a stíháme běžící skupinu kolmo. Doháníme je při odbočce do ulice moto příslušenství. Rikšák je rád, že nás má z krku. Deziho výraz v ulici, kde jen montují a opravují skútry je jen těžko popsatelný. Vypadá jak tygr, kterému po týdnu půstu slíbili už po páté buřta a dali mu zase slámu. Jimmy se schovává za Lea, který je však o hlavu menší. Dezi syčí jak lokomotiva. Bereme ho za rámě a slibujeme studené pivo. Trochu ho to uklidní, ale pořád točí do červeného. Na večeři už je líp. Objednáváme my, tak to i chutná. Radost nakonec nám dělá Jimmy, který to celé zatáhne jako drobnou omluvu. Už v lepší náladě míříme na hotel. Jdeme hned na kutě. Zítra nás čeká Peking.
