Vstáváme zase před sedmou. Jednak chceme jet v rozumném počasí a jednak od svítání celé městečko vyluzuje spoustu zvuků, od zpěvu až po klaksony povozů. Sedáme na mašiny a valíme směr Ankgor. Cesta je zase veselá. Silnice ano, silnice ne. Zvířata, lidi, auta, rikši, prach a smrad, vše pod jednou střechou, vše pod jedním nebem.
Siem Riap nás vítá svým nejvyšším chrámem Angkor Wat. Monumentální stavba, která není s ničím srovnatelná. Po osmi stech letech stále budí úctu a obdiv. Na radu náčelníka objíždíme komplex z druhé strany, kde prý je vstup také a bude tam méně turistů. Má recht, je. Kvapně se převlékáme do kraťas lačni po kulturním zážitku. To už nám místní policista vysvětluje, že nás pustí jen s lístky, které si však pořídíme na druhé straně. Aleš hbitě zastavuje diskusi objednáním rikši s odůvodněním, že jsme se stejně chtěli někdy svést. Fík nás zavezl pro lupeny a pak zpět k zadnímu “ tajnému“ vchodu. Stavba je opravdu rozlehlá. Je těžko uvěřit, že chrám vznikl během několika desítek let a ve 12. století. Jak poznamenal Aleš. “ Je smutné, že v dnešní době s našimi možnostmi nejsme něčeho takového schopni.“ První společnou fotku plánujeme v okně prvního patra, kam na samospoušť nedoběhne ani Bolt. Dezi se však potutelně usmívá a se slovy “ kdo je připraven, není překvapen“, tahá z kapsy dálkové ovládání. V klidu vyšlápne k nám do štoku, kde zaujmeme polohu, rozbalíme naše dvě vlajky a Dezi mačká a fotí. Asi se mu to nezdá, tak mačká opakovaně. “ To bude fotek“, říkám si. To už za námi naléhavě volá místní ochránkyně, že s vlajkou rozhodně ne. Dezi ještě naposledy křečovitě mačká dálkovou spoušť a kvapíkem balíme naší státní zástavu. Ještě náš mechanik kvapí pro foťák a chceme jít dál. Bohužel foťák a dálková spoušť nejsou kámoši, takže z fotek není nic. Další fotky neriskujeme ne kvuli paní hlídačové, ale hlavně kvůli horku a přeci jenom taky Deziho věku. Fotka s vlajkou se nám nakonec podaří zmáčknout z druhé strany, kde to má Dezi jen necelých 10 metrů. Po prohlídce nádherné práce a hlavně nesmírné šikovnosti dávných mistrů, nás přepadá hlad. Stavíme v místním bistru, kde vaří hnusně, za to ale draze a míříme na další chrám Angkor Thom. Dle mapy je rozlohou několikanásobný. Najímáme tedy další tuk tuk a rozsáhlou památku dobýváme v sedě. Je zase hrozný vedro. U vstupu do chrámu vždy vyběhneme, utrhneme pár snímků a skáčeme do stínu naší rikši. Dalším destinací je Ta Prohm, který je příkladem toho, že nejmocnější je vždy příroda. Obří kmeny drtí staletou stavbu. Kořeny si pohrávají s tunovými kameny zdí. Začíná zde drobná rekonstrukce chrámu, ale příroda bude mít ještě hodně let navrch. Přesouváme se do naší poslední destinace starověkých lázní. Jak pravil Dezi, zase hromady kamení. U vchodu nás staví zjevně zoufalý policista, který chce za 8 USD prodat svůj odznak. Když zjišťuji, že to myslí vážně, smlouvám až na tři a kupuju. Možná se nám bude ještě hodit.
Chlapík je vyloženě v krizi a nabízí svojí čepici. Dezi navrhuje kalhoty, ale to mu už nevoní. Uzavíráme tedy good deal a jedeme k motorkám. Do hadrů se nám nechce. Čas je však neúprosný. V 35 stupních oblékáme naše nádobíčko a vrháme se do místního provozu k dnešní poslední atrakci – krokodýlí farmě. Hned po příjezdu mě překvapí zajímavá nabídka. Kuře živé 10 a kachna živá 7 USD. To nám ho snad igrulujou? Někteří z nás už ale vědí, tak kupujeme kachnu. Farma se skládá z několika výběhů, nad kterými se můžeme pohybovat. Účast krokodýlů je hojná. Pouštíme tedy i kachnu do výběhu a čekáme, co bude. Kachna nejprve prokráčí středem, aniž by vzbudila něčí pozornost. Zkušeně zahne do malého výběhu, kde však polehává tří metrový kousek. Má kliku, spí jak dudek. Kachna vyčkává. Hlídačovi se to moc nelíbí, vyzývá kachnu k akci a nakonec ji klackem vrací do hry. Kachna jde opět středem. Tentokrát si ji všiml statný samec v bazénku a dere se ven. To už ho zmerčí i kachna a vezme roha do další samostatné kóje. Tam je však další macek a bohužel nespí. A to je konec našeho příběhu u krokodýlů. Za hodinu a půl se stmívá a my máme do dalšího města více jak sto. Musíme valit. Po hodině boje víme, že dnes v hotelu nespíme. Na silnici je spousta nástrah. Kromě tradiční husté dopravy přicházejí špek v podobě dvou tyčí v betonových patkách s provazem mezi. Jsou rozestavěné napříč silnicí bez jakékoliv logiky a samozřejmě, bez jakékoliv odrazky či světla. Asfalt se sem tam ztrácí a po něm zbývají jen hluboké díry. Takhle to dál nejde. Hledáme něco, kde se dá přespat.
Máme kliku. Guesthouse u cesty je jeden z mála zděných domů v širokém okolí. Velmi příjemná paní nás hned zve dál a po usmlouvání na stovku našich na hlavu, kotvíme.
Pokoj je s koupelnou a větrákem, takže luxus. Večeři si máme opatřit v motorestu po cestě dál. Dezi má dnes narozeniny, tak jdeme slavit. Motorest má už dost za sebou. Ve vitrině se tetelí pár šafin s čímsi. Pivo plave ve velké kádi kalné vody. Začátek by tedy šel. Bohužel z 6 našich tipů nevyšel ani jeden, tak žvejkáme čínský knedlík se suchou rýží. Do piva z kádě se nám taky nechce jít, tak po narozeninové písni v našem provedení, jdeme na základnu. U kluků na pokoji je asi veselo, Aleš křičí, Dezi se směje.
Za chvilku se rohlítnou dveře a Aleš nám oznamuje, že dnes bydlí u nás. V posteli, kam se natáhl, má kolonii brouků, kteří ho pokousali. O žábě v koupelně ani nemluvě. „Bačkoro! My máme ještěrku a mravence,sice ne v posteli, ale bydlí s námi. Paní domácí jim vymění pokoj a v 9 jdeme na kutě. Ve vedru s větrákem nad hlavou a brabenci v kredenci se blbě spí. Zítra chceme do Vietnamu, tak se uvidí, jestli to klapne.