Budíček je zase brzo. Vstáváme už v 5 a po půl 6 jsme na cestě. První stovka kilometrů byla sranda. Pak chce náčelník nenápadně zahnout na šoustku s tvrzením, že je to kratší. Tříhlasně mu to vymlouváme a jedeme dál po hlavní, která se po chvilce mění v tankodrom. Mě to bylo divný, že souhlasil tak lehce. Projíždíme místním pohořím v provincii Xiang Khoang, kde se místní mimo jiné živí výrobou dřevěného uhlí. Celé hory jsou v namodralém oparu. Zajímavostí místních lidí je místo, kde žijí. Z našich končin jsme zvyklý, že sídla o obydlí jsou většinou v údolí. Tady je to opačně. Vesnice i městačka jsou rozesety v sedlech strmých hor. Pro získání půdy místní vypalují obrovské stráně. Sem tam jsou to hororové záběry, kdy místo bujné vegetace kouří zbytky hořících stromů. Důvod jejich zvláštního života jsme nenašli. Celá cesta po hřebenech pohoří nám přiblížila, jak jednoduše místní žijí. Cesta skrz vesnice je hlavní a jedinou tepnou, na které se odehrává vše. Od obchodování, přes fotbal, až po večerní očistu všech u jedné obecní pumpy. Po sešupu z tohoto zajímavého hobitího světa kotvíme v Phonsavanu na snídani a též památkou, o které Aleš básní už z Prahy – Planina záhadných džbánů. Vzhledem k rozpravě o další trase, kdy náčelníkovi smázneme jeho další vysněnou šoustku, nemá náladu a trudomyslně krečuje návrat k první planině džbánů s tvrzením, že druhá před námi je dle průvodce stejná. Skáčeme tedy na stroje a za městem se držíme cedulí na džbány. Do cesty se nám staví brána a paní, která nás stahuje o tučné vstupné. Po dalších 300 metrech cesta končí a dál musíme po svých. První džbán je bídný. Cosi malého a kameného v lese. Cedule nám napovídá, že Secret tunnel je jen 1200m. Shodujeme se na tom, že se jedná o tunel skrz horu, kde najdeme konečně náhorní plošinu plnou džbánů. Co na ceduli nestálo, že je to po schodech. Jen tak na lehko v moto hadrech, botech a někteří s camel bagem vstoupáme výše. Naše zavedené moto pořadí se hnedle mění. Ála se posunuje na chvost a nadává. Je krásných 30 stupňů. Ideální čas na horskou tůru. Po km je rozcestník. Tunel vlevo, jeskyně vpravo. Volíme tunel a lační po džbánech mastíme po vrstevnici. Díra v zemi velká tak pro malého Laosánka nás zve dál. Noříme se do betonových uliček, které končí na druhé straně kopce. Náhorní plošina ani džbány nikde.“ Kdo by to byl řekl, že tady na tom kopci nebude náhorní plošina!“ Směje se Dezi a těší se na Aleše. Ten už to přijímá statečně, neb ví, že na horu už nejdeme a dolů už nějak spadne. Zkoušíme ještě vedlejší jeskyni, kam se drápeme dalších 100 schodů. A zase nic, jsme nepoučitelný. Jakápak může být asi jeskyně na vršku kopce. Žádná, jen malá díra v zemi. Škobrtáme dolů a všem je jasné, že musíme i na první planinu džbánů, abychom se přesvědčili, jestli nám kecali. Vracíme se dvacet kilometrů před město. Zase brána, zase bába z nataženou rukou. “ Džbány máš?“ Reaguje Aleš na nabídku k obchodu. Zdá se, že má. Po zaplacení jsme konečně na planině. Desítky rozházených kamených džbánů vypadají jako z jiného světa. Děláme pár fotek, dáváme několik partií v petanque na místním hřišti a jedeme dál. Dnešní cíl je Luang Praban, jedno z mála měst evropského ražení v Laosu. Cesta se zase kroutí. Sem tam jedeme 20km/h. Doprava je hustá a pravidla žádné. 50 km před cílem je definitivně tma. Jedeme na slepici. Místní nesvítí, jezdí v protisměru. Je to boj. Nakonec bezpečně dorazíme do malebného městečka na břehu Mekongu. Po krátké večeři padáme do pelechu.
