Ráno nám pan domácí demonstrativně stříká po chodbě sprayem. Je pravda, že jsme se od Ulaanbaataru nemyli, ale tak strašný to zas nebylo. Sedáme a jedeme. Po prvních 150 km Alešův odborář stávkuje a zase vypouští duši. Děláme tedy už rituální rozborku, přelepujeme další záplatu, zkoušíme, drží, nandaváme a je hotovo. Jo, kdo umí, ten umí. Po navlečení se do našich mundurů a helem zjišťujeme, že je kolo zase prázdné. “ To prostě není možný!!!“ Klejeme do kola.
Zkoušíme to ještě nafouknout a chvilku to drží. Plán tedy je. Doufouknout, upalovat, dofouknout a zase upalovat do nejbližší vsi. Po třetím nafouknutí jsme u sevisu. Kluci nám ochotně pomáhají a sundavají plášť na profi zařízení. “ To jste dělali vy?“ Ukazuje bejbl na záplaty. “ Jasně.“ Hrdě se hlásím k naší bleskové práci. “ To je vidět.“ Bere ten sadista za záplaty a škube je dolů. Během další chvíle nám předvádějí, jak to má vypadat. “ To se ti to dělá, když máš profi materiál!“ Komentuju jeho škodolibý úsměv. Jsou hotoví. Poslední zkouška ve vodě a…..prd!!! Jedna záplata šla kukat.“ Jo, jo, to jsi dělal ty?“ Zkouším si rejpnout ale radši v češtině. Místní montér neztrácí fazónu a pálí tam další flastr, ten už drží. Zdvořile děkujeme a pokračujeme k Astaně. Cestou potkáváme nádhernou mešitu. Dovnitř nás chtějí pustit pouze bez bot. Snažíme se je upozornit, že to není dobrý nápad. Nedbají. Koberce snad měnit nemuseli, ale radikální čištění, to určitě chtělo. Po dalších 50-ti kilometrech má Aleš zase prázdný kolo. Trochu už nás to zlobí. Dvanácté sundavání kola děláme s vyloženou nechutí. O to víc naštve, když duše nikde neuchází. Po opakované zkoušce jí dáváme zpět do pláště. Drží. Jen, co se opět nasoukáme do našich dresů, je kolo prázdný. Navrhuji dělat jakoby nic a jet. To se však moc nelíbí Alešovi. Poslední oprava se však povedla a duše drží. Ještě nahodit Alešovo péro do středu bývalého tlumiče a jedem. Po hoďce jízdy stavíme stany. Zítra je Poběda, tak se máme na co těšit.