Ráno vstáváme už v 7. Dnes nás čeká zkouška na čínský řidičák a nová čínská TK pro vydání nových OTP. Po celonoční bojovce na našem záchodě bez záchodu odmítám snídani a jdu fotit. Kluci dostávají nudle a dvě pidi stoličky. Na jedné sedí, na druhé mají misku s baštou. Vše se odehrává na chodníku mezi chrchlajícími a plivajícími domorodci. Prostě mňamka. Na osmou už nás Jimmy žene s motorkami za roh na STK a inspektorát. Na obřím dvoře je mumraj aut, lidí a příslušníků různého pohlaví. Nejdřív nás posílají do řady, pak zpět na parkoviště, pak do hangáru k STK a hned následně zpět na parking. Tam lelkujeme hodinu a nic. Leo s Jimmym poletují po areálu a řeší. Konečně se hnuly ledy a my máme jít do provizorní učebny, kde nás usazují do řady sedadel. Důstojně předstupuje náš příslušník a vyjednává si klid. Začne s tím, že nás Čína vítá. Nejsme si moc jisti, jestli to myslí upřímně. Pak přejde k výuce místních pravidel. Jimmy statečně překládá. Máme jezdit vpravo, ne rychle, v jedné lajně a hlavně nesmíme opustit vytyčenou cestu a hlavně naše průvodce. Policista nás dále upozorňuje, že jestli budeme zlobit, čeká nás arest. Že by sem volala moje máma? Po instruktážním videu plném krve a mrtvých lidí se příslušník usmívá a obřadně nám rozdává naše nové řidičáky a opět nás vítá v Číně. Současně fasujeme nové techničáky a můžeme jet. Byla to fuška, uf! Holt, kdo je připraven, není překvapen. Po vydatném slejváku můžeme vyrazit. Motorky v Číně na dálnici nesmí, tak valíme okrsky. Leo je ostražitý. Kdykoliv se objeví náznak kamery (sloup, lampa, brána, stativ) snižuje rychlost na 40, čimž posílá náčelníka do vlastního plexi. Hned v úvodu nás uvítá pohoří provincie Yunnan, kde tisíce vysazených kaučukovníků stojí v nekonečných řadách jak vojáci na přehlídce. V údolí pak moře banánových plantáží hrají zvláštní hru barev. Různé odstíny zelené ostře kontrastují s modrými igelitovými pytli, v kterých jsou zabaleny stvoly s plody kvůli dozrávání. Po 150 km dorážíme do lázeňského města Jig Hong. Na oběd volím jen rýži. Během konzumace se mi povede převrhnout konvici čaje, povalit colu a rozmetat párátka po celém okolí. Dezi chce pivo, ale Jimmy to striktně Zakazuje. Za pivo je tu basa! Dezi koulí očima a nechce věřit vlastním uším. “ Cože, to si jako mám dát ke kachně sladkou srágoru!?“ Kouká okolo a čeká, že se něco změní. A nic. Když donesou kachnu na víně, vypoulí oči a já vím, co má na jazyku. Udrží však svůj hněv a jen vypustí páru. Po obědě už zamíříme na hotel a hlavně do sirných lázní, které nám zařídil Jimmy. Přijiždíme do slamu místní minority. Uprostřed jsou lázně, které mají svá nejlepší léta za sebou. Bazén plněný přírodním pramenem má více jak 40 stupňů. Ideální koupel v třicítkových vedrech. Já s Dezim chceme předvést, co jsme se naučili ve třech lekcích plavání pro pokročilé a nasazujeme kraula. Doktor nás varuje, že infarkt v našem věku není nic vyjimečného. Házíme tedy zpátečku a místní už okouzlujeme pouze našimi těly v ležérním polosedu na hraně bazénu. Po koupeli jdeme na místní trh ochutnat lokální dobroty. První potkáváme třepající se ryby na silnici, které majitel používá jako důkaz, že zboží má zaručeně čerstvé. Pak nespočet stánků se vším možným. Maso je fakt odpudivé. Trhovci mají plácačky na odhánění much a sem tam postříkají zboží, aby se správně lesklo. Jdeme do toho a postupně vyzkoušíme několik pochutin. Není to špatný. Na závěr vrážíme do krku banán, neb staví. Pravda, nechtěl bych sám v podvečer potkat svůj žaludek! Není všemu konec. Na pokoji na nás čekají dva melouny, tak se má zase na co těšit. Padáme do pelechu. Ráno valíme dál na sever.
