Vstáváme rozumně po osmé. Po včerejších lázních jsme spali jako koťata. K snídani máme pro změnu nudle a pařené knedlíčky. Po 9 seřadíme naše stroje a následujeme kluky naše čínský. Začínáme stoupat do hor. Leo jede nejdříve na bačkoru, ale když silnička začne zařezávat bouchnou v něm saze a probudí se v něm dušička závodníka. Nejdříve v pravé brnkne do skútru, pak v druhé mine další o chlup, nakonec si dá skoro pusu s vyděšeným domorodcem na pionýru, který kotví ve škarpě. Ne nadarmo je jeho druhé jméno „silný muž“. Stoupáme a cesta se opět mění v polnosti. Po 4 hodinách máme teprve 140 km. Odměnou za probíjení se provozem nám jsou krásné výhledy na čajové plantáže. V jedné malé vesničce stavíme na oběd. Místní bufet není na takový nával zařízený, tak čekáme a vymýšlíme blbiny. Hned po dobrém obědě Deziho zaujme místní, který má na obličej naražený bambusu o průměru kanalizační trubky a dýmí se z ní. Hned to jde zkoušet. Je to místní vodní dýmka. První pokus nedopadl dobře. Náš mechanik nepochopil princip tohoto zařízení a mohutně do něj foukne. Tlak vody vystřelý hořící tabák na druhé straně pánovi rovnou do klína, ale zaplať pánbůh, hned na to ho uhasí gejzír protlačované vody. Druhý pokus se už daří a z Deziho se mohutně kouří. Po kuřácké vložce máme platit. Moc se nám nechce, tak domlouváme odpracování námi zkonzumovaných pochutin. Fasujeme slamáky a koše a po přidělení řádku máme instruktáž, jak se sklízí čaj. Trhají se jen malé čerstvě zelené lístky. Při porovnání velikosti lístků a koše uznáváme, že práce je moc snadná a vyrovnání by bylo nespravedlivé a tak platíme. Vyrážíme na další cestu. Leo to před námi kroutí velmi zvolna a my skoro usínáme. “ Co takhle slovní kopanou a skrytou?“ Navrhuji obranu proti spánku. “ Jasně, jak se to hraje?“ Reagují kluci. Vysvětluji pravidla a jdeme hrát. Při padesátce to normálně neodcípá, ale s Dezim, který ani v druhém kole nepochopil princip hry, to nevadí. Všichni se řechtají, Dezi nadává, na lodi panuje dobrá nálada. Po 20 km zatáček kouknu před Aleše a buick Lea už není buick ale honda. “ Hele Aleši, to není naše auto. Fakt? Vždyť je bílý!?“ Reaguje náčelník, který má u aut jiné priority. “ Naši průvodci jsou v trapu. Nikdo nemá šajn, jak dlouho jedeme za jinou čínskou rodinou. Myslím, že měli i trochu v gatích, když se na ně pověsili 4 řvoucí monstra. Je pravda, že to chvíli i odcejpalo. Řadíme za dvě a začínáme stíhací jízdu. Po pár kilometrech je máme a stavímena kafe. Vysvětlujeme, že naše napřítomnost nebyl úmysl, ale hra. V překladu se to trochu ztrácí. Další silnice nám dělá radost. Asfalt je pryč a z cesty je motokrosová trať. Když už podruhé se Leo s Alešem potkávají ve zpětném zrcátku tak blízko, že by si podali ruku, kluci pochopí a pustí nás před sebe. Myslím, že měli na mysli teréní pasáž, kde na jejím konci očekávali naší přítomnost. Naše karma však očividně nebyla ve shodě a příštích 70 km o motorkáře nezavadili. Čekáme na ně ve zvláštním městě, kde se stírá rozdíl mezi silnicí a trhem. Všude je špína a hluk. Kluci jsou tu za 15 minut a kupodivu moc neprudí. Náš cíl je prý už jenom 60 km, ale za to po offroad cestě. Domorodci nám slibují, že jsme tam za hoďku. Prd. Po hodině máme jen půlku. Ve tmě drtíme zbytek. Naše průvodce jsme zase nechali za sebou a po příjezdu do města dlouho nejedou. Po příjezdu hlásí, že utrhli tlumič. Náš zkušený mechanik jim nevěří, ale přesvědčovat je o tom, že je to blbost nechce, neb jak říká “ jen ať si to myslí, pojedou vzadu“. S radostí parkujemena hotelu, kde dáváme sprchu a míříme na baštu. Po barbacue na chodníku mažeme do pelechu. Zítra valíme do Dalí.
