Po celonoční náloži vlaků jak z Moskvy tak z Minsku jsme rádi, že se hneme. Minsk je za humny. Milionové město pro nás bylo překvapení. Žádná šeď, žádný beton. Opravené bulváry bez zbytečných okázalostí navozují příjemnou atmosféru. Žádná propaganda, žádná zbytečna masáž. Stavíme na oběd a užíváme klidný cvrkot metropole. Po baště míříme na ambasádu, kde nás čeká vřelé přivítání. Velvyslanec je charakter. Má taky bavoráka a taky s vlaječkou. Sice neřídí, ale to se časem poddá. Nevím proč, ale na cestu jsme dostali krásnou lahvinku s brandem Minsku. Měli však rozum a dali nám ji prázdnou. Skrz město jsme propluli se smutkem v srdci. Je tu opravdu mnoho lákadel. Snad příště. Po pětistech kilometrech jsme na hranicích. Bělorusové nás drží asi hodinu, ale nakonec nás s úsměvem pouští dál. Naší velikou radost u polské hranice schladí nekompromisní celník, který nás polsky posílá někam zpět. Když to zkouším, chytá mě další arogantní celník, který mně chce vnutit, že jsem blbec, který ztratil orientaci a jede zpět do Běloruska. Po důrazné výměně názorů mě posílá zpět. Kluky už taky chytli a vysvětlují, že máme stát jen o pět metrů dál u svíticí bludičky, která má být semafor. Jsme v pruhu pro obyvatele EU, tak předpokládáme kvapné vyřízení. Plápolákům se však hlavou honí něco jiného a kysneme tu další hoďku. Nakonec nás pouští…..domů. Je to paradox. Byla to nejhorší a nejdelší procedura ze všech přechodů na naší dlouhé cestě. Holt vítejte v EU. Po dvaceti kilometrech stavíme u motelu Pajero a to na doporučení zaměstnanců minského konzulátu. Díky dámy a pánové. Chytlo nás to, zůstali jsme tu dva dny!
