Ahoj kamarádi, dlouho jsme se neslyšeli a že se to změnilo značí, že se zas balíme a vyrážíme utéct od každodenního shonu. Tentokrát jsme zvolili lokalitu motorkářsky oblíbenou a to Ukrajinu. Ad1 jsme tam ještě nebyli, neb si každý rok říkáme, že tam můžeme jet kdykoliv a dle toho to taky dopadlo a ad2 máme jen 14 dní, takže na nějakou větší exotiku není letos prostor. No ale nebyli bychom to my, kdyby jsme si nezkomplikovali odjezd hned na začátku. A to rozhodnutím ušetřit den cesty a popojet autovlakem do Košic. Navíc s argumentem, že to, co stojí vlak stejně projedeme v benzínu. Tak asi takhle…nakládka je 20:15 na Hlavním nádraží, vjezd z Italské(davy vítány), odjezd bohužel až 22:00. Což mi jako náčelníkovi bohužel značí zásadní problém. A taky ano, Dezi okamžitě hlásí, že čas do odjezdu je třeba náležitě využít a zná v okolí super hospodu. Proto jsem následně k jízdence na vlak objednal ještě na ráno letenky, na dopoledne zabukoval taxi a uložil telefonní číslo na depo v Košicích, kde pravděpodobně motorky budou čekat. Tedy jsem na tu zvěř náležitě připraven. Mimochodem v neděli to letí taky a není plno, tak v nejhorším v sobotu ještě stihnu přehodit. Důkaz, že jsme se náležitě připravovali bylo dopolední vyzvednutí gum z depa GLS a rychlé odpolední přezouvání. Sbaleno předpokládám nemá ještě nikdo a nebýt Deziho slibu o hezké hospodě, vůbec bych se nedivil tomu, kdybychom ve 22:00 nedrželi pod krkem strojvedoucího, ať ještě počká, stejně jako jsme drželi pilota tenkrát v Madridu:-) Tak nám držte palce, ať zdárně odjedeme a bude-li čas, budeme vás pravidelně zásobovat. Náčelník Aleš
Ahoj, ušetřili jsme za letenky a úspěšně se nalodili. Při nájezdu nikdo nebodoval, ačkoliv Jakub vyvolal úsměv na tvářích zkušených motorkářů, tedy nás a ostatních. Je to s podivem, protože Kuba před nakládáním vypil lahev Ferneta a několik piv. Tím jsme vám oznámili, že zatím s námi jede Kuba. Právě nám sdělil, že si nevzal řidičák, takže je s námi asi jen na hranice. Protože to jelo až ve 22, byli jsme ještě ve 21:50 v Potrefené Huse. Ale povedlo se. Takže zdravíme ve složení Ales, Dezi, Jakub. Vlastík bohužel zase chybí. Šárko !!!!!! Ať se to příští rok neopakuje!
První den našeho ukrajinského tripu začal na hlaváku. Kupé, které nám přidělili, nebylo rozhodně koncipováno pro tři lidi natož pro dva a Aleše. Atmosvéře rozhodně nepřispěla pevná okna bez možnosti větrání. Slunečné počasí a motorkářské boty přispěly k domácí pohodě v našem pokojíčku. Náladu nám vylepšilo až studené pivo a klobásy. Cesta ubíhala celkem v pohodě. V Přerově nás zaskočila projíždějící souprava na druhé koleji s našimi motorkami. Vzhledem k našemu věku bylo těžké zabrat, ale s pomocí donesených tekutin a zásob z lednice pana průvodčího se nám to po druhé hodině zdárně podařilo. Díky našim otevřeným dveřím nebylo ráno v celém vagonu pochyb, že jedeme taky. Vykládka našich strojů proběhla bez problémů a tak jsme mohli vyrazit na východ. Unavené obličeje řidičů na hranici napovídali, že máme na čas padla. Po hoďce a půl, ujištění celníků že s Ruskem nemáme nic společného a pěti eurech na hlavu, jsme mohli vstoupit na území Ukrajiny. Hned za čárou nás čekala chudoba a krásná příroda. Po 200 km jsme s tím sekli u místní říčky. Za praskání ohně a pet flašky s fernetem trávíme romantický večer ve třech.
4.6. Otvírám oko do nového dne a přemýšlím, kde to vlastně jsem. Šumění říčky za doprovodu kukačky mě uvedlo do reality ukrajinské přírody. Ranní romantiku mi kazí jen motorová pila, která naplno běží v Alešovým spacáku. To bude dřeva! Místní krávy ucítily, že jim máme co nabídnout. Počáteční ostych jsme po chvíli rozehnali. Zatímco ony mě učily pastvě, já je přesvědčil, že ne jen z vody je živočich živ ( viz. Foto). Řeka byla přeci jenom dost mokrá, tak jsme odložili koupání na večer a po krátkém balení a užití prášků na bolest a jiné neduhy, mohli vyrazit na východ. První město Lvov nás okouzlilo svou atmosférou. Než jsme mohli přistoupit k prohlídce místních památek, čekal nás úkol sehnat Alešovi nový spacák. Jeho současný pytlík sice už dosloužil před dvěma lety v Číně, na což zapomněl. Nejen, že si tam koupil nový a starý dovezl do Prahy, ale na naší letošní tůru naložil opět ten rozbitý. Budiž mu k dobru, že ho dnes vyhodil. Než jsme prohledali místní obchoďák, Dezi se věnoval vyhledáváni historických památek na internetu. Kupodivu je prý vše zavřené. Jediný otevřený je světoznámý pivovar Pravda, kde čepují Obamu nebo Putina. Po překonání několika zátarasů a jednosměrek jsme se dostali do centra města, kde na nás čekal nejenom Obama… Po třech hodinách prohlídky města ze stoličky na zahrádce pivovaru jsme kopli do vrtule s vyrazili na Kyjev. Cestou jsme slavili úctyhodných 76 tis.najetých kilometrů na Deziho kolegyni a hned po dvou kilometrech slabších 70 tis. na soumaru našeho náčelníka. Klobouk dolů! K večeru jsme dorazili do Žitomiru, kde jsme chtěli složit naše šedivé hlavy. Po ohledání terénu jsme našli nejdříve výcvikový tábor, kam nás nepustili, hned na to krásnou chatku u místního dětského hřiště, na kterém jsme vydrželi takměř do svítání.
5.6. Zase hurá na Kijev Ranní mlha za slunečného dne mě ujistila, že se to včera povedlo. Dnes máme před sebou jen 150 km, tak to snad dáme. Ze stolu, pod kterým ležím se ozývají broukavé zvuky a není to červotoč. Včerejší polenta mi foukla do tváře ve chvíli, kdy se Dezi otočil na bok a to spal o patro víš. Po drobné snídani sedáme na naše drahé stroje a vyrážíme na Kyjev. Hned po výjezdu mě zaujalo pískoviště na cestě, do kterého jsem okamžitě vstoupil hlavou napřed. Škodolibý smích Deziho potvrzuje, že soutěž je odstartována a já jsem ve vedení. Dále vše běželo jako po másle. Čtyřproudá silnice nás dovedla až do hlavního města. Od místních motorkářů jsme dostali doporučení na hotel v centru u památek…. Jelikož jsme od přírody nedůvěřiví, zkusili jsme si najit ubytování sami. Po hodině bloudění neznámým městem v zácpách a horku, jsme se rádi vrátili k první variantě. Po provedení nezbytných formalit jsme si sedli na několik hodin v recepci a prohlíželi místní bedecker s vidinou kulturních zážitků. Jelikož je tu stále svátek, vidím to na pivovar. Večerní prohlídku města jsme zakončili na Majdanu, kde to příjemně žije a následnou návštěvou české hospody Staromák, kde to stálo za hovno. Pivo Ferdinad, víc netřeba dodávat. Velkou radost udělala Alešovi panda, kterou si chtěl vzít domů. Nakonec uznal, že Vendula už jednu pandu doma má. Do postele jsme namířili před půlnocí.
6.6 Kyjev Ranní probuzení bylo náročné, ale vzhledem k přítomnosti lobby baru na hotelu jsme během hodiny a tří piv byli schopni naplánovat celodenní výlet po památkách. Pravda,plány byly velkolepé. Po návštěvě Sofiiny katedrály, která obsahovala v zásadě vše pěkné, co se v Kyjevě dá vidět a vzhledem k tomu, že vstup do katedrály stál stejně jako deset piv, jsme se rozhodli investovat lépe. Do hledáčku našeho investičního záměru se dostala motokárová dráha v jednom z parků. Ze dvou motokár jsme zničili jen jednu. Deziho vítězství po technickém KO bylo potřeba oslavit! Oslavu jsme si naordinovali na řece Dněpr. Čekáni na loď jsme si krátili v krásné restauraci nad řekou. Po šestihodinovém vyhlížení jsme si všimli, že tady lodě nekotví. Vzhledem k tomu, že jsme druhý den měli domluven celodenní výlet do Černobylu, odpovědně jsme zamířili nejbližším taxi do hotelu. Kolem čtvrté ráno přijel.
7.6. Černobyl Je to tu. Očekávaný výlet startujeme orientačním během po Kyjevě. Autobus naší agentury jsme našli 10 min. před odjezdem. Ze dvou věcí chlapci zapomněli pouze jednu a to pas, bez kterého je do busu nepustí. Jelikož je Aleš v nejlepší kondici, vybíhá směrem k hotelu. Po pár metrech zjišťuje, že běh není jeho koníček, bere taxi a valí na hotel. Nakonec to stíhá a tak vyrážíme na sever. První překvapení je naše průvodkyně Káťa, která od startu nezavřela pusu. Hned druhé byla informace, že v celé zóně Černobylu je zákaz alkoholu. S Káťou jsme se vypořádali snadno a nahlas všichni usnuli. Po příjezdu na první kontrolní stanoviště máme jasno. Káťa nemá vypínač a dnes jsme o vodě. Prohlídka první vesnice byla depresivní. Po třiceti letech si zvolna příroda bere to, co jí patří. Druhá exkurze byla na obřím radaru Datel. Monumentální stavba byla určitě z Touratechu. Drahá a k ničemu. Hromada železa, která měla chránit Sovětský svaz byla v provozu jen pár let a po výbuchu jen tupě zírá do dálky. Káťa konečně zahlásila oběd. Místní jídelna pro dělníky na nás dýchla historií školních let. Plastové tácy, zelí v misce a rýže s uho potvrdila, že Polraich sem nemůže. Po gurmánském zážitku konečně míříme k hlavnímu uličníkovi místní zóny, který to vše odstartoval. Dvoumetroví sumci v přilehlé říčce dokazují místní radiaci. Reaktor je jako vše tady balšoj. Padesátimetrová poklička, která uzavírá místní tajemství, svítí do celého okolí. Po nezbytném fotografování odjíždíme na poslední místo naší prohlídky – město Prypjať. Město, které bylo vystavěno pro 30 tis. obyvatel, fungovalo jen 15 let. Široké bulváry, divadlo, bazén i zábavní park mizí pod útokem okolní vegetace. Neustále mluvící Káťa nepřestává ani když začne hustě pršet. Po několikáté budově, kterou je nezbytné – dle Kaťi – projít po patrech, začínáme remcat. Kaťa dělá, že to nevidí a dál nám ukazuje místní ruiny. Po šesté odpolední konečně vyrážíme na Kyjev. Teta Kateřina ještě nemá dost a zapojuje nás do debaty. Každý se má postavit, představit se a říct, co se mu na výletě líbilo. Za nás vysíláme Aleše, který plynnou angličtinou oznámí, že jsme z Čech, milujeme Černobyl a Kaťu a pak se obratně odhlásí ze svého obsáhlého referátu. Víc jak polovinu cesty je klid a tak se oddáváme zaslouženému spánku. V Kyjevě vše ještě probereme u večeře a pak už padáme do svých postelí. Zítra na Karpaty!
8.6. Konečně z města ven. Ráno se výjimečně scházíme na snídani všichni a to už na devátou. Náš plán pro dnešek je přiblížit se Karpatům. Je to něco k sedmi stovkám, tak doufám, že chlapce odpoledne přepadne žízeň a nepojedeme to celé. Dvě stovky za Kyjevem nás v pravém pruhu předjíždí kolega na zmrzlině, kterého doháníme za pár minut, kde potkal místní náklaďák ze zadu. Nehoda je otřesná. Motorka je rozsetá po celé dálnici, kolega leží za svodidly. Vzhledem k tomu, že ostatní řidiči postávají opodál, stavíme a Dezi s Alešem mu jdou pomoc. Po chvíli zjišťujeme, že mu nepomůžeme. Kolega sice trochu komunikuje, ale je hrozně dobitý. Čekáme na sanitku a kluci se ho snaží udržet v klidu. Po chvilce je tady záchranka a nás už netřeba, tak frčíme dál. Po dalších dvou stovkách dáváme oběd, kde potkáváme kolegu Petera ze Slovenska. Opustil svého partnera ve zbroji neb je na dovolené a 600 denně nechce jezdit. Plně mu rozumím. Chlapci jsou však nakopnutí, tak dáváme plných sedm set a kotvíme zase u vlaku, kde není dřevo a vše je mokré. K večeři dáváme pytlíkové kolínka. Po vyprázdnění ešusu se Dezi vrhá do lékárny a sype ji na zem. Nevím, co se děje, tak to beru za jeho další rituál. Aleš je však ostražitý a zjišťuje, co se děje. Když se Dezi kácí k zemi a klepe se v křeči, začíná mě to taky zajímat. Po krátké poradě volám záchranku. Na 112 nikdo neumí anglicky, tak vysvětluju, v kterém jsme poli po ruskomu jazyku. Dezi přestává komunikovat a jen si něco šušká pro sebe. Aleš rozsvěcuje motorku a já mažu na silnici chytit rychlou. 15 minut se nic neděje. Hrozím se, co se tam děje. Pak temnou krajinu rozzáří známá diskotéka. Po kontaktu s nimi běžím pastvinou a ukazuju, kudy vede cesta k našemu ležení. Přibíhám a hned se mi uleví. Dezi se sice stále třese, ale chce ferneta. Asi nám neumře! Dvě sestřičky a záchranář se vrhají pod plachtu. “ Slyšíte mě?“, překládám. “ Já slyším, jenom, co chci“, drtí skrz zuby náš mechanik. Sestra začíná Dezimu svlékat bundu, aby mu našla žílu a zavedla kanylu. “ Něco bude?, kontruje Dezi. Komunikace nebude snadná. Po stabilizaci ho nakládáme na nosítka a skrz drny tlačíme do sanitky. Dezi brouká, že to je prd offroad a proč nevrčí motor. Nakládka i přes značnou váhu našeho mechanika proběhla na jedničku. Cestou si hlavní pasažér stěžuje, že nehoukáme a že chce full servis. Stavíme u budovy, která má své lepší časy za sebou a taháme Deziho přes překážkovou dráhu do ordinace. Krásná paní doktorka odhalila Deziho reakci a nařídila mi mu sundat boty a kalhoty. Po 700 km dnešní jízdy se nebrání jen Dezi. “ Je to opravdu nutné?“, protestuji z obavy evakuace budovy. “ Da!“, koukla na mě přísně. Po sundání bot vstoupla radiace o víc jak polovinu. U kalhot to bylo lepší, neb z nich na zem vypadla kudla a na radiaci hned všichni zapomněli. Po vyšetřeni EKG a tlaku nás doktorka přesvědčila, že je nutné pacienta tu nechat a pozorovat. Tak jsme se s Dezim objali, dali si pusu a rozloučili. Další můj úkol byl dostat se zpět za naší pandou. Taxi tu není, tak mě nakonec vzal řidič sanitky svým osobním autem, které nemělo pásy, technickou a světla. Po půl hoďce pátrání v husté mlze, jsem konečně zachytil orientační bod a vyskočil do pole. Světýlko v dáli mi nahrálo, kudy mám jít. „Díky ti Aleši“, spěchám, aby jsme si dali pivo a probrali večerní show. Přes všechny bezpečnostní opatření, která máme zažité, spal Aleš uprostřed rozložených věcí a otevřených kufrů s čtečkou na nose. Uklidil jsem nezbytné a za zvuku projíždějících vlaků padnul do spacáku.
9.6. Karpaty a neb, kde není cesta, může být cíl. Noc byla krušná. Vlak o stech vagónech projížděl jen dvakrát do hodiny. Tak jsem si vždy půl hoďky pospal. O to víc mě štval Aleš, který řezal kubík za kubíkem. Ráno jsme dali kafe a já vyrazil pro našeho alergika. Dezi mě přivítal na betonové zítce u skomírající nemocnice. Nevypadal vůbec zle. Ba co víc má dobrou náladu a chce jet dál. Po dobré snídani místních buřtů jsme vyrazili do terénu. Cestou jsme koupili ještě nezbytné kulichy a začali stoupat do hor. První kilometry byly jen o rozbitém betonu a já měl radost, že to tak zůstane. První odbočka mě vyvedla z omylu. Voda, bahno, úzká cesta nepřála našemu umění. V první pravé padám a válím se v trávě. Hned na druhém bahně se válím znovu a hned po mně se válí Dezi. Deziho mlhovka a kufr odešla bez rozloučení. Cesta ztratila tvář a my stavíme a padáme co dvě stě metrů. Po chvilce klidu, kdy jedeme po 20-ti centimetrovém suchém středu cesty, přichází jezero, kde žijí žáby. Aleš skládá vpravo, pak vlevo, pak na střed. Další bahňák překonáváme ústy na před. Bodový stav je skoro vyrovnaný. Dýcháme ve stínu a doufáme, že bude líp. Konečně vrchol!!!! Dáváme poslední průjezd žábama, kde Aleš dává pa svým řidítkům a poprvé se na zájezdu koupe. Jsme na hoře a těšíme se na jednoduchý sjezd. Po první zatáčce máme jasno. Dolů to bude horší než na horu. Cesta se ztrácí a začíná potok. “ Kde je cesta?,ptám se naivně. „Dej hlavně plyn“, hlásí Dezi ze zadu. Mám toho plný brejle a má drahá pořád poskakuje dál. Kámen, bahno,kláda, bahno, sem tam suchý flek. Zastavujeme u bahnitého pole plných klacků a zvažujeme kudy kam. Odhazujeme metry dříví a prošlapujeme trasu. Je to mazec. Přemýšlím, zda jsem tu správně. Chlapci jsou masochisti a moc se jim líbí, když se mlátí v bahně bez možnosti návratu s minimem vody. Poslední sjezd na cestu, která byla životu méně nebezpečná nás prověřila hlavně ve vytrvalosti. Krom mně jsme všichni prošli. Konečně cesta! Jedeme posledních 15 km po zpevněné cestě do kempu U Lva! Bodrý majitel Leonid nás uvítal s otevřenou náručí a vodkou. Náladu mu trochu zkazil Aleš, který nahatý ve slipech oblepil jeho krásný penzion svými smradlavými vršky. Na baru potkáváme kluky z Ostravy Lumíra, Petra a Radka, kteří umějí vzít nejenom za řidítka a tak se nám večer netradičně protáhne. Zítra zase do Karpat!
9.6. Karpaty – poznávací kolečko Ráno je plné slunce a šumění řeky. K snídani dostáváme čaj a klobásu. Po kávičce sedáme na stroje a valíme k místním vodopádům, kde se dělíme na skupinu A – já a skupinu B – Aleš a Dezi. Skupina A volí náročný průzkum okolí po letitých asfaltkách, kde doplňuje zásoby a poznává místní památky. Skupina B volí lehčí trasu na přilehlý kopec po jednoduché stezce pro zvěř. Áčko se vrací na základnu po obědě a oddává se odpočinku po namáhavé cestě. Se skupinou B jedou ještě tři kolegové z Ostravy, kteří nás navádějí na začátek stezky pro zvěř. Skupina B : Začíná to dobře. Stezka strmě stoupá kolem lanovky. Na horní stanici jsme si dali dnes svoje první pivo za prvních 400 výškových metrů. Zatím co pivo bylo na dlouhou dobu poslední, s metry to byl teprve začátek. Několik minut jsme se kochali krásou okolí a startujícími paraglidisti. Po dalším, sice kratším ale o to prudším výjezdu, jsme odchytli místního borce na crossové motorce a ptali se ho, kudy projedeme s našimi mastodonty. Po chvíli mlčení zjistil, že to myslíme vážně. Můžete jet doleva, ale jsou tam prudké sjezdy a výjezdy s velikými kameny, nebo vpravo, kde pojedete po hřebeni na stezce široké sotva pár centimetrů. Což je doleva taky. Asi byste se měli otočit. Moraváci už otáčejí stroje, pak je Aleš zastaví, že tohle už slyšel mnohokrát a vždycky jsme to dali. Zase to byla chyba…Samozřejmě jsme vybrali horší cestu, tedy levá směr kopce, kde prý už letos někdo pěšky alespoň jednou šel. Cestou nahoru jsme přišli o Lumíra, který provedl pokus o seznámení s místní děvou a padl ji s vyznáním lásky k nohám i s motorkou. Nejen že si rozbil nos a narazil žebra, ale nechtěla mu pomoct ani se zvednutím motorky. Dobře jí tak, propásla životní příležitost. Lumír tak smutný otáčí zpět a skupina B je dále v počtu čtyř. Po dalším kolmém výjezdu a následnému seskákání po kamenech jsme přišli již o možnost volby otočení a kluci z Moravy tak konečně pochopili, že koukat do navigace nemá smysl. Stejně to stále zkoušejí a před každým velkým kamenem zastaví a rozjímají, kudy se dá šutr objet. Dále pokračujeme po úzkém hřebenu směrem k budovám staré vojenské posádky. Na každou stranu úzké pěšiny se otevírají nádherné výhledy na panorámata Karpat, ale nemůžeme si dovolit koukat jinam, než před přední kolo. Kromě výhledů jsou totiž v těsné blízkosti srázy, několik stovek metrů dlouhé. Vzdušnou čarou je posádka vzdálena necelý kilometr. Nám to však trvá skoro tři hodiny. Po delším oddychu v blízkosti rujn vojenských budov si říkáme, že to nejhorší už máme za sebou. Opět velký omyl. Cesta dolů bylo jedno dlouhé slaňování. Cesta se různě mění v koryto potoka, bahenní koupele, obrovské kameny a brody. Jeden z brodů se stal osudný Alešovi a jak Aleš, tak motorka jsou rázem čisté. Měl štěstí na stav vody, komplet se vykoupal a urval svůj první dnešní bod. Po pár hodinách se konečně dostáváme do vsi Berezniky a dáváme zasloužené pivo. Dnes již druhé. Cestu zpět volíme již civilizovanou asfaltovou a za hodinu se setkáváme se skupinou A. Kuba má po náročném motorkářském dni přečtenou knížku. Stav plné nádrže vysvětluje tankováním, bohužel již ale neví, kde se pumpa přesně nachází. K večeři dostáváme objednaný boršč, klobásu a holubce. O několika lahvích vodky se nemá cenu rozepisovat. Byl to opět krásný den!
10.6. Koločava a medvědi Odpovědný přístup včera večer přispěl k dobré kondici všech účastníků zájezdu. Bohatá snídaně nás nabyla novou energií a my mohli vyrazit do hor. Před tím jsme se rozloučili s Leonidem a Natálkou, majiteli úžasného penzionu u Leva u vsi Pylypets. Nejen kouzelné místo, ale hlavně jejich milé a pohostinné chováni nám zpříjemnilo minulé dva dny. Loučení bylo radostné, protože po loučení přichází vítání a my si slíbili, že sem ještě zavítáme. Leonid nás na cestu vybavil třemi láhvemi vodky a popřál šťastnou cestu. Prvních 50 km byla rozbitá asfaltka, takže padací část našeho týmu měla radost. Po poledni jsme dorazili do Koločavy. Města Nikolaje Šuhaje Babiše loupežníka. Prohlídka probíhala bez větších incidentů do chvíle, než chlapcům uvízl motocykl na přejezdu a já v drezíně bez brzdy se řítil proti nim. Vše nakonec dobře dopadlo a my začali hledat ubytování. Já našel pohlednou chaloupku, kde jsem se rozhodl s rodinou žít. Aleš se ubytoval v čísle 5, kde se cítil jako doma. Dezi zmlsaný z Plzně si nakonec nevybral. V další chaloupce jsme místím zahráli pár lidovek na dechové nástroje. Aplaus byl veliký. Zamilovaný Aleš chtěl jeho hudební úspěch oznámit domů, ale zdejší aparát neměl signál a na svůj mobil si nevzpomněl. Zasedl tedy do místní kanceláře a domů napsal aspoň dopis. Po hodině váhání nad měkkým a tvrdým „i“ svůj pokus vzdal a celou věc odložil. Během Alešova literárního pokusu jsme se s Dezim jali k bourání železné opony. Když jsme si všimli, že ostnatý drát jen někdo narafičil a má jen dva metry na délku, úsilí jsme vzdali. Po rozloučení s koločavskými obyvateli a Ivanem Olbrachtem – in memoriam a výměně zadního kola letitého náklaďáku, jsme vyrazili na jih. Konečně offroad!! Jásají chlapci v intercomu. Šotolinová cesta nejen že nepřešla v jejich oblíbené bahno, ale po dvaceti kilometrech se vrátila na asfalt. Smutek hasíme v malé hospůdce, kde zjišťuji, že jedinečná piva ze Lvova opustila svůj přirozený domov a vrhla se do mého kufru. Sakra! Vyndávám vše s typickou vůní chmelu. Po umytí věcí a kufrů v potoce mají ve vsi po proudu malou slavnost. Dalších sto dvacet kilometrů je zase asfalt. Kluci se nudí a nechtějí jít ani na místní svatbu, kam nás určitě chtěli pozvat. Cílem našeho dnešního kodrcání má být jezero Synevyr. Jedno z nejhezčích míst Karpat, od kterého si slibujeme koupel, oheň a klid. Po příjezdu k první závoře, kde chtějí vstupné v nás začínají rašit pochyby. Poslední kilometr k jezeru posetý turisty pochyby jen prohlubuje. Cíl je dobyt! Stánky s medem, mola na focení, koně připravené na projížďku a hromada lidí nám berou poslední úsměv. Aleš chce ještě v zoufalství odstranit závoru do národního parku, ale hlídač ho nakonec přesvědčí, že to není dobrý nápad. Otáčíme a jedeme zpět. Vypadá to na asfalt a trudomyslnost našeho týmu. Radost nám v zápětí udělá potok vlevo, který trochu vypadá jako cesta. Kamení, voda, brody, jsme doma! Dva kilometry boje, vůně spálené spojky a radost, že jsme to dali nám zvedá náladu. Stavíme na travnatém plácku a děláme oheň. Šumění potoka a broukání medvědů doplňují romantickou atmosféru večera. Dál nahoru pokračuje zase to samé, tak se máme na co těšit.
12.6. Karpaty – když to nejde silou, jde to ještě větší silou.
Ráno bylo opět malebné. Zurčení potůčku, jemný vánek a okolní příroda nás uvedla do dnešního dne. Cesta nahoru je stejná jako dolu, takže žádná není. Po skromné snídani a očistě – Aleš nohy v potoce, já zuby a Dezi cosi vlhčeným kapesníkem – sedáme na své oře a vrháme se na trasu. První dva brody dáváme s přehledem. Kousek opodál při jízdě potokem skládá Dezi vlevo a plní tak zanedbanou ranní hygienu. Po dalších pár metrech Aleš opouští koryto potoka a pověsí svůj stroj na okolní stromky. Loučí se s levou mlhovkou a neohroženě stoupá dál. Nestačí mu to. Na dalším kopci tančí skočnou polku, kterou zakončuje zalehávačkou vlevo. Zde se loučí s víkem levého kufru a přesvědčením, že je na motocyklu jako doma. O tom by se však dalo polemizovat, neb je na motorce pravděpodobně častěji. Další brody a rybníky protančíme s květinkou. Moje dobrá nálada mě opouští v prudkém kamenitém stoupání. V polovině kopce potkávám smrček, kde se svým strojem na chvíli schovám. Hned po vyproštění stroje a nasednutí přepadám vpravo a chlapci píší další bod. Po minutě vydýchání se soustředím na další pokus. Z první hromady kamení vyrážím jemně vlevo, hned po té ostře vpravo a hned po tom na zem. Tři body na 10 metrech zlomili mé přesvědčení, že chci nahoru. Žádám Deziho, zda to nezkusí. Zkusil. Po jeho dvou pádech tlačíme všichni můj stroj na kopec. Začínají nám svítit červené kontrolky našich sil a to ještě Deziho motorka trčí stále dole. Náš nejzkušenější závodník staví při výjezdu v půlce a celá show s rvaním tři sta kilového germánského macka se opakuje. Další boj pokračuje, bahno střídá kamení, sjezdy zase výjezdy. Další lavinu kamení překonáváme postupně. V polovině skládám já, za polovinou Dezi. Druhou půlku protancujeme s klikou u zadku. Nahoře máme pausu, kterou vyplňuji voláním mámy. Neslyší mě, tak musím dál. Začíná pršet. Podle všech dostupných map nejsme ani v půlce. Hned před dalším brodem přehlédne náčelník zatáčku a zavěsí svůj stroj do přilehlé pastvy. Po vyproštění nám dochází, kam chodí místní krávy na toaletu.
Následující sjezd byl uvolňující. Teplota olejů klesla k normálu a my se dostali na pevnou cestu. Při pohledu na protější výjezd volíme time pro poradu v restauraci.
PS: pro pojišťovnu- postavy v tomto článku jsou smyšlené a příběh se nezakládá na skutečných událostech. Podobnost tak je čistě náhodná.
Borč a místní guláš nám pomohly k rozhodování. Další bezhlavé mlácení do kamenů odkládáme na jindy. Jako cíl je vybrána vesnice, kde se narodil Deziho děda. Konečně se provalil důvod Deziho východního sestřihu. Na silnici študujeme místní navigaci, která nám motá šišku. Po 45 a 100 km máme jet asi
128 zpět a hned na to zase 846 km dopředu. Jestli jsme neměli zůstat v tom kamení.
Opouštíme pomoc návěstidel a jedeme dle navigace. Po 122 kilometrech přijíždíme do vsi Kuzmyno, odkud Deziho prarodiče prchli do Plzně před dobrákem Stalinem. Cesta se ztrácí, rozvalina střídá rozvalinu. Nálada je ponurá, takhle si své alma mater Dezi nepředstavoval. Aleš hlásí do interkomu: to si vaši teda moc nepomohli…Zarytý Plzeňák se chechtá až chrochtá, tak to dnes na sebevraždu nevypadá.
V jedné ze dvou ulic potkáváme živou bytost. Myslí si, že se opět mění režim, tak automaticky mává. Dezi bravurní ukrajinštinou vysvětluje, že hledá rodný dům svého dědy. Paní se zubí bezzubou dásní a sděluje mu, že toho jména je tu tucet rodin, leč někteří pod zemí. Teta volá druhou tetu a ta volá svého muže. Všichni se pak dohodnou, že nám ukáží dům, kde jedna rodina tohoto jména ještě žije. První teta předává štafetu druhé tetě a ta se kolébá před nátlakem našich motocyklů do kopce. “ Dezi vem ji na motorku! Stačí, když tady smrdím já!“ Tak naše průvodkyně musí po svých. Po dvě stě metrech brzdí a nakonec i staví u jednoho z domů. Volá třetí tetu, která Stalina určitě pamatuje. Jsme tu! Paní Růženka si Deziho dědu nejenom pamatuje, je to jeho sestra, ale ukazuje nám dům, kde vyrostl. Růža zná i Deziho babi a celou rodinu. Z protějšího domu vychází pán domu ( jméno jsme všichni zapomněli) a zjišťuje situaci. Hned za ním přichází sympatická Táňa ( jméno jsem udržel jen já) a zve nás dál. Během dvaceti minut nakrájí špek, osmaží lilek, nakrájí okurky, natře sádlo, uvaří vejce a připraví kalíšky na přivítanou. Manžel je také šikula a naleje. Slovanským jazykem probíráme Deziho rod a užíváme pohostinství místního kraje. Manžel Táni nabírá na tempu, já šlapu na psa, Aleš taky a Dezi se snaží spojit s babičkou. Vypadá to na změnu plánu. Táňa se nezastaví a vaří studenou plévku, která je skvělá. Pes to zase rozdýchal, manžel nalévá, Růženka se směje a nám je dobře. Realita je však krutá, musíme k místnímu jezeru, kde chceme nocovat. Loučení je dojemné. Na všech našich hostitelých je vidět, že nás opravdu rádi viděli a je jim líto, že musíme dál. Táňa nám nese dvě lahve domácího vína a jednu slivovici a děkuje za návštěvu. Cestou k jezeru rozjímáme, zda by jsme se takového přivítání dočkali v našich krajích. Přijeli jsme po deváté večer, tvrdili, že jsme příbuzní a kdybychom v jedenáct nezvedli kotvy, nechali by nás přespat. “ Hele chlapci, to vůbec není špatný model pro příští přespání. Musíme vždy první zajet na místní úřad, kde seženeme nějaké jméno,“ plánuje Aleš další ubytování.
Jezdíme okolo jezera a hledáme místní pláž s restaurací a možností složit hlavy. Offroad v noci má úplně jiné dimenze. Natož, když máme švestky v krvi. Máme to! Místo pláže tráva a bordel, místo restaurace rozvalina. Nalomená věž plavčíka napovídá, že to tu kdysi žilo. Natahujeme plachtu a diskutujeme nad místní situací. Možnosti místních lidí jsou velmi omezené. Budoucnost mizivá. Na příčině se nakonec shodneme všichni – politika a ega našich vůdců.
S tím však nic neuděláme, leda že by jste nás zvolili aspoň do parlamentu. O to však nikdo z nás nestojí, tak dáváme pivo a jdeme se zanořit do snů našich přání. Zítra chceme odpočívat, tak doufám, že to klapne.
13.6. Zasloužené lázně Je tu ráno. Naše klidné místo naruší hned po půl páté ráno rybářská sezóna. Nejprve přikvačí štěbetavá děcka, pak několik aut s náruživými rybáři a nakonec školní autobus. Vše do šesté ráno. Naše únava je však statečná a posílá nás opět do spánku. V devět se budíme už na parkovišti a skládce zároveň. Dáváme kávu, klobásky a děláme rozhodnutí o dnešní destinaci. Shodujeme se na lázních Kosyno, které si podle našeho názoru plně zasloužíme. Cestou stavíme pro vybavení a opět vyhazujeme buřty, které jsme nestačili upéct. Příště je vyhodíme rovnou před sámoškou. Lázně jsou kousek, tak bloudíme jen jednou. Termál Kosino nás vítá honosným hotelem s doškovou střechou, který si dle našeho názoru také zasloužíme. Hlídač nás odmítá pustit na parkoviště, pole je prý jinde, blbec. Jemným nátlakem na závoru pochopil, že nepovolíme. Bejbl měkne, zvedá a my se můžeme ubytovat. Design hotelového vybavení má do image Fullgas daleko. Dezi ohrnuje nos nad výškou koberce a má pravdu. Na recepci odevzdáváme naše úspory za minulý rok a těšíme se na pokoj. Mají kliku, je tu balkon. Zamoření se rozptýlí po kraji a tak nikoho na životě neohrozí. Ledničku na pokoji doplňují jen jednou denně, tak jsme po deseti minutách bez piva. Jdeme se koupat! Dezi ještě volí mezi tangy nebo klasickými plavkami a po kontrole našich urostlých postav, jdeme ohromit místní komunitu. Hned po chvíli se ukazuje, že bez helem, overálků a svalnatých chráničů je to trochu jiné. Také vzhledem k tomu, že se chlapci nesprchovali na pokoji, máme svůj prostor. Aleš s Dezim si dávají aperol špryc a tulí se k sobě v domnění, že se zbaví zástupu jejich fanynek. Nádherná zahrada plná bazénů s modrou vodou netuší, co se na ní řítí. Plavecký bazén se během chvilky mění k nepoznání. Návštěvníci to berou za další z překvapení místního areálu, ale já vím své. Po dobré práci filtrace se za pár hodin vše vrací do normálu. Čas krásně běží a my si užíváme termálních pramenů. Večer zjišťujeme kompatibilitu Alešova telefonu a naší obří plazmy, tak pouštíme Slavnosti sněženek, u kterých usínáme. Zítra obracíme domů.
14.15.6. Hurá do EU Po výborné snídani a ranní koupeli v termálních pramenech strojíme naše mašiny a bereme direct na západ. Dnes máme za úkol překonat hranice a plácnout s sebou někde v Tatrách. Cesta do Užgorodu jde jako po másle. V posledním městě utrácíme poslední hřivny a vrčíme na čáru. Na hranici se situace nezdá tragická. Před námi je cca 15 aut. Po první hoďce je ovšem situace stejná a před námi je pořád 15 aut a nic se nehýbe. Aleš jde smlouvat s celníky o našem posunutí dopředu, ale bez úspěchu. Po pár minurách to Dezi nevydrží a jde na ně znovu. Zkušenosti z diplomacie se mu vyplatily. Mává na nás, ať si přejedeme dopředu. Tam se ukazuje, že Deziho ukrajinština není, co bývala a celníci se diví, co tam děláme. Naši tři kolibříci zablokovali jednu bránu, tak už nás tam nechali. Při osobní prohlídce kufrů se celníkům z nějakého důvodu nechce do tašek s našimi svršky. Mávají nad tím rukou a jsou rádi, že se mohou znovu nadechnout. Naší radost kazí pohled za ukrajinskou hranici, kde je fronta 50 – ti aut a stojí. Z obou stran je zábradlí, tak to ani nepřejedeme. Za dvě hodiny se posouváme o pár metrů. Program na odpoledne už tedy máme. Dezi jde zase vyjednávat a má úspěch. Šoupeme se o pár pozic dopředu. Po skoro čtyřech hodinách jsme konečně na Slovensku. V Michalovcích doplňujeme smažený sýr s tatarkou a valíme na sever. Cestou zavítáme ještě na Duklu, kde za druhé světové války byla hotová jatka. Večer kotvíme v Tatrách, kde máme v plánu procestovat toto krásné pohoří po svých. Po pár pivech padáme do pelechu, zítra jdeme do hor. Ráno po snídani Aleš zjišťuje, že jeho jediné boty jsou nejenom mokré, ale i plesnivé. Bere si tedy své záložní kroksky, které se do hor báječně hodí. Na náměstí v Popradě děláme přípravu na náročný výstup v zahrádce s plzeňským logem. Električka do Smokovce nám jede za hodinu, tak máme chvilku času. Přicházejí cikáni s basou, kytarou a houslemi a hned vedle nás spustí hudební produkci. Po hodině platíme a zjišťujeme, že nám ujíždí první električka. Hudebníci dávají pausu, tak si Aleš půjčuje kytaru a začíná show. Po slovenských lidových písních od jeho kolegů, rozbaluje Metaliku. Pokračuje světovým repertoárem. Zahrádka restaurace i náměstí se pomalu vylidňují. Cikáni jsou smutní, neb jejich výdělek se pomalu rozplývá. Kupujeme jim aspoň tři malé piva. Ujíždí nám další električka. Kytary se ujímá Dezi. Zahrádka je úplně prázdná. Obsluha má radost, že nemusí běhat a čas zase krásně běží. Nebýt cikánů, kteří dopili, hráli bychom tam ještě teď. Další termín odjezdu nejenže sledujeme, ale i stihneme. Do Smokovce dorážíme okolo třetí, možná čtvrté. Na Hriebenok jsme vylezli s pevným dechem. Další pokračování na vodopády bylo už lehce dýchavičné. Krásné výhledy a úžasná příroda byla naší odměnou. Teda taky studené pivko u horní stanice lanovky. Odpoledne se kodrcáme dolů. Dobrý pocit z toho, že jsme udělali pro sebe také něco zdravého, kazí hromada místních pokrmů, které musíme ochutnat a spořádat. Po večerní kávě jdeme do pelechu. Zítra nás čeká přejezd domů.
16.6. Hurá domů.
Po 14 dnech zážitků, poznávání a pohody jedeme domů. Najíždíme na dálnici a za deště míříme na západ. Stálé kropení ze všech stran končí až v Žilině. Oblékáme si bikiny a pokračujeme na Prahu. Za Valmézem nás chytá bouřka, tak doplňujeme energii v motorestu. Za Olomoucí se to opakuje, jsme durch. Dezi vyměkl a bere si nemoky, ve kterých se potí až do Hradce. Pak už to frčí až na Šeberák. Jsme doma!!!
Po každé akci je třeba bilancovat. Tak je to tu.
Po mé loňské absenci jsem se obával, kam se chlapci svým moto uměním posunuli. Zbytečně. Padají pořád stejně a často. S rozumem je to podobné. Letošní heslo, kde není cesta, je i cíl, potvrdilo naturel členů Fullgasu. Co mě však nejvíc baví na téhle partě, je pohoda. Za každé situace a sem tam i hraniční jsou kluci nad věcí. Umějí si dělat srandu ze všeho a hlavně ze sebe. K dospělosti to má sem tam daleko, ale to je přesně to, co nám otvírá dveře k nevšedním zážitkům.
K Ukrajině bych jen dodal, jeďte tam. Krásná země, kde ještě není konzum západního světa. Kde jsou ochotní lidé připravení Vám pomoc.
Posledním mým příspěvkem je poděkování našim rodinám a fanouškům, kteří nás na cestě sledovali. Letos jich bylo přes pět tisíc. Doufám, že jsme Vám zvedli náladu a trochu nakazili naším dětským pohledem na svět.
Jako obvykle bych chtěl dát prostor také svým spolubojovníkům, aby vyjádřili své pocity.
Aleš:
Vždycky, když na tohle přijde řada, je jasné, že se blíží konec a to je na prd. Navíc se nechci každý rok opakovat. Ale fakt jsme se hledali, až jsme se našli. Nic není problém, nic neřešíme, prostě čistá zábava a makačka. Pro ruce, motorky, játra 🙂 Příští rok Irán, tak se těším už teď. Jediné, co opakovat budu, a rád, je veliké dík mé skvělé rodině, která mi cestování umožňuje. Holky, děkuju !!!!
Dezi:
Cesta jako každá jiná. Hromada kilometrů, děr, hospod, bláta a prachu. Co mě trochu zklamalo, chlapci pijí stále méně a méně a chodí dříve spát! Snad se do příští cesty polepší. Rodině děkovat nebudu, dělám to průběžně celý rok.
Takže za celý Fullgas: fullgas