Po domácí snídani, vaříme si kafe, balíme a jedeme. Půlmetru vysoký prách dáváme směrem ven už s přehledem. Řadíme se do kolony a kopeme do vrtule. Je krásných 6 stupňů a prší. Cesta začíná utahovat a doprava se hustí. Náčelník nenápadně tlačí na Lea, ať nás pustí před sebe. Leo dělá, že ho nevidí, tak ho Aleš bere zleva. Po dalším tlaku druhého Vlasty už nevydrží a nerad dává blinkr. Hned vyrážíme, ale moc za to nebereme. Silnice je jako led od deště a vody chladící brzdy náklaďáků. Při zastavení na křížovce zkoušíme povrch a klouže to jako sviňa. Stoupáme skoro do tří kilometrů. Auta začínají přibývat i v příkopech. “ Tak pánové, pěkně mi to ujelo, klouže to všude!“Hlásí Aleš. “ Neříkej to!!!“ Hulákám na něj. Každý motorkář ví, že půlka našeho umění, je o hlavě. Vracáky procházíme pěšky a pravoúhlé jedeme krokem. Je to fakt o hubu. Víc aut v příkopech nám jistotu nepřidává. S každou zatáčkou doufám, že je poslední. Konečně. Jsme šikuly. Sjíždíme do údolí bez ztráty květinky. Další stovka je v pohodě. Sice je zima, ale zato sucho. Před nějakým městem čekáme na kluky, kteří nás berou na baštu. Po obědě se krajina začíná měnit. Ze zelených strání se staly povrchové doly a z malých vesniček zaprášená velkoměsta. Vjíždíme do oblasti černouhelných pánví. Místa, které zásobuje půlku Číny uhlím. Hromady hlušiny vytváří nové horizonty krajiny. Mohutné náklaďáky jsou v přesile k ostatním dopravním prostředkům. Stavíme u dopravního špuntu, kde způsobíme rozruch nebývalých rozměrů. Posádky okolních aut vystupují a chtějí se fotit. Sedají nám na stroje a nutí nás pózovat. Na slávu jsme v poslední době zvyklí, tak se k tomu stavíme ryze profesionálně. Řidič letitého náklaďáku za mnou chce také do sedla. Souhlasím a navrhuji střídání. Souhlasí a už si hraje s řidítky. Já jdu sednout do kokpitu prastaré sklápěčky. Koukám jako vrána. Obdivuju místní řidiče náklaďáků s čím, po čem a jak jezdí. Když vzpomenu na naše borce z dálničních tahů, musím se smát. Tenhle volant by do ruky nevzali. Chvíli ještě zkouším nasávat atmosféru jednoduché kabiny nasáklé olejem. Pak se vše dává do pohybu a já musím zpět do reality. Špunt způsobila rekonstrukce vozovky ve městě, kde nikdo není. Úsek o dvou kilometrech staví jeden bagr, dva uklízeči a máma z dcerou, které betonují svodidlo malého mostku. Nerozumíme tomu. Tady bude silnice za sto let. Opouštíme město duchů a zdoláváme poslední kus do města Panzihua. Město, kterému dala jméno jedna čínská květina. To asi holka netušila, co dělá. Vše je pod nánosem prachu. Vtipně působí strojové mytí středových zábran na silnici. Továrny umístěné v údolí mají konce svých komínů ve výšce obytné části města. Vítá nás smog, hluk a davy lidí. Jimmy trochu bloudí, tak si město prohlídneme hned dvakrát. Zastavujeme u omšelého činžáku, který je prý hotel. Po obětí z druhé strany tam opravdu něco takového je. Uvnitř je jiný svět. Dlouhá hotelová chodba plná obrazů, fortelné dveře s elektronickými zámky a příjmné osvětlení potvrzují, že spát se tu rozhodně dá. Manažer hotelu nás překvapí požadavkem, ať naše stroje vezmeme do hotelu. Opravdu otevírají zadní vchod a nutí nás jen chodbu k pokojům. Když musíš, tak musíš. Aleš se dává chodbou vpravo, Vlasta vlevo a já s Dezim zústáváme uprostřed. Někteří hosté vylézají, ale nediví se, pouze fotí a zase zapadnou zpět. Je to zajímavý pohled. Poměrně solidní hotelová chodba doplněná o čtyři špindíry velikosti malého koně. Nemluvím o nás, samozřejmě. Jimmy šikula a domlouvá dnešní večeři v místním steak housu. Je to příjemná změna. Po večeři zase kvapíme na hotel, reportovat do Prahy. O půlnoci jsme v pelechu. Zítra máme 600 km. Tak se máme, na co těšit.