Dnes se nám vstávalo lehce. Dle příslibu místního gangu dostaneme motorky. Po lehké snídani se náš náčelník jal shánět taxi a dle dobrých rad místních nemáme jít nad 70 ringidů. Po krátké rozpravě na recepci, haleká, že je to drahý a venku je taxíků habaděj, prahnoucí nás hodit do přístavu téměř zadarmo. Je krásných 33 stupňů, kufr má 30 kg a venku žádný taxík. Po několika pokusech se někomu nacpat do auta, jdeme pěšky na místní vlakovou stanici. Cestou se nakonec štěstěna obrátí a my chytíme taxíka. Aleš se zatne a z posleních sil jde smlouvat. Krásný 30 Kč ušetřených na hlavu dělá kupodivu radost jen Alešovi. Po necelých dvou hodinách a několika telefonech dorazíme do areálu Carga, kde už na nás čekají i místní motorkáři. Za chvíli přijíždí obří nakladač a veze náš kontajner. Při svérázném skládání je už jasné, proč nám uvnitř jedna mašina leží.
Místní celník je důsledný. Vše chce otevřít a nafotit. Je pěkné vidět naše stroje po tak dlouhé době. Pár formalit a bavoráci vrčí. Chlapci z gangu nás berou na oběd. Pak už to konečně začíná. Řadíme se do standardní formace a vrháme se do provozu, kde pravá je levá. Už je hřejivých 37 stupňů. První mítnou bránu zkoušíme na černocha. Tedy, snažíme se. Aleš přemlová závoru svým bmw, Dezi dámskou obsluhu svým šarmem. Nakonec projíždíme bez placení a chlapci se prsí, jací to jsou pašáci. Vše jen do příští brány, kde zjišťujeme, že motorky to mají zadarmo, pouze musí jet úplně vlevo. Na prvních 100 km jsme zmokli jen 2x. Místní jezdí ohleduplně a na dálnici jízda vlevo zas tak nevadí. Takže po 4 stovkách dorážíme do George Townu, kde má být Hadí chrám. „Snad tam najdeme i nějaký hotýlek.“ Předpovídá náčelník, který je stále v přesvědčený, že Malajsie je rozvojový stát. Už na mostě k George Townu je jasné, že spát bude kde. Panorama Manhattanu napovídá, že rybářská vesnička tu už pár let není. Po půl hoďce hledání najdeme mezi průmyslovými halami Hadí chrám. Je 10 večer a mají kupodivu zavřeno. Dáváme místní gáblík a kvačíme spát. Už je rozumných 33 stupňů.