Vstáváme do krásného dne. Mraky odpluly do Číny a nás vítá slunečná Gobi. Sedáme na stroje a valíme do našeho oblíbeného písku. Cesta se skládá z několika pastí. Hluboký písek, mělký písek, kameny, roleta a vyjeté koleje. Na vše platí jediný návod. Plný plyn! Několikrát máme na mále a vytancujeme mimo cestu, kde na nás však čeká další cesta, kterých je tu skrz planinu hned několik. Po sto kilometrech dáváme kus salámu, chleba, okurky a valíme dál. Po další plavbě pískem se dostáváme do osady Buutagaan. Máme kliku, je tu i pumpa. Potřebujeme ještě vodu, tak jedeme do „centra“.
Cestou nemůžu uvěřit svým očím, když mě na místním pískovišti předjíždí letitý sedan s místním strážníkem, který nás staví. Musíme se legitimovat a vysvětlit, co tu chceme. Doprovází nás k malému krámku. Po zastavení se začne interesovat o naše třílitrové pivo. Ukazuje na něj a vysvětluje, že se na motorce nesmí pít a láhev chce zabavit. Orgán však netuší, s kým má tu čest! Deziho o pivo připraviti, špatně s ním pochoditi. Náš plzeňský kolega mu vyrve lahev z ruky a jasným gestem dává orgánovi na jevo, že žerty jdou stranou. Policista pochopil a propustil nás i petku piva. Po 40-ti kilometrech toho máme dost. Náčelník staví u koryta řeky, která tu už jednou loni tekla. Levý břeh mu je málo. Vrhá se do písčitého proudu, kde zakopává svůj stroj až po válce. Okolo projíždějící domorodci na mopedu se smějí a na důkaz přátelství přejíždějí ve dvou ladně koryto řeky tam i zpět. Na Aleše to asi dojem neudělalo, neb jen nadává. Po záchraných pracích si náčelník ještě demonstrativně lehne, čímž si upevní svou první pozici v naší skládací soutěži. Do večera ještě opravujeme brzdy a navigaci. Z místních suchých trav děláme dokonce oheň. Je sice jen minutový, ale zahřál. Jdeme na kutě. Zítra nás čeká pro změnu písek.